Ten batoh je těžkej

Pořád jsem si nemohla vybrat. Přebírala jsem svetry pořád dokola. Ten modrý, do véčka nebo ke krku? Hrabu jako šílená. Přendavám, okukuju a nakonec zkoumám cenovku. Je to blbý, mít možnost volby. Nebyli jsme na to zvyklí. 

Šeď totalitního oblečení nedovolovala  žádné extravagance. Prohlídni, ber nebo nech ležet. Spíš platilo to druhé. A když se mi v ruce ocitly bony a měla jsem vyrazit do Tuzexu, byla jsem z toho celá zpocená.

Teď si můžu vybrat všechno. Zboží, práci, stávku, chlapa. Jediné zdraví stojí opodál a kouká se, jak se hrabeme v té naší pomyslné hromádce svetrů. A někdy se nám pošklebuje, uskakuje, hraje si s námi a nebo si zaleze do batohu, který máme na zádech. Kromě něj si v něm někdo nese ještě  bylinky a nasává s radostí jejich vůni. Někomu trčí z kapsiček pálivé kopřivy. Zasloužíš si nebo ne? Kéž bych tušila…

Věřím tomu, že ta pomyslná krosna může obsahovat ještě něco. Cítím nejen vůni, ale i dotek, vzpomínku, bolest, obavy. Všechno se tam schovává jak beruška pod listem a nesměle se rozhýbává s prvními jarními paprsky. Chtěla bych si z mého zavazadla vždycky vybírat to krásné. Šlapu krajinou, popruhy mě tlačí do ramen. Kolem šumí les, třpytí se sníh nebo klidně i prší. Nic nevadí. Klábosím s kámoškama a přeju si, abych na dně schovala to, že máma s tátou zestárli a že když se na ně zadívám, mám v krku knedlík. Asi bramborovej, protože ho nějak nemůžu polknout. Zároveň se mě zmocňuje strach, strach ze stáří a z bezmocnosti a nemohoucnosti.

Chytím tátu za ruku a vzpomenu si, jak mě držel, když jsme spolu hledali houby. Jak s kamennou tváří řekl, to je bělokrajka celistvá a já držela sedmikrásku.  Jo, táta byl na hraní a máma na práci a na bolístky. Mami, dej mi bříško do tvýho teplíčka. A spokojeně jsem usnula.

Sakra, o tom to asi všechno je. To, získává nějaký zvláštní rozměr. To – je ten náš batoh, ve kterém si musíme občas udělat pořádek. Někdy to trvá dlouho a ostatní čekají, než to srovnáte. Blbý dole, dobrý nahoře. Tak ať je to dneska pěkně srovnané. Fajn. A zítra taky, že jo, ať můžeme klidně vyrazit.